Milý, upřímný a zajímavý rozhovor s majitelkou Knihkupectví & Antikvariátu Spálená 53 jsme vedli u ní doma v obývací kuchyni. Dozvěděli jsme se, od kdy má Eva Michálková ráda knihy, jakou roli hrají v jejím životě a také o jejím nakladatelství Aurora a právě zmiňovaném Knihkupectví & Antikvariátu Spálená 53. Eva byla už, pro mě brzy ráno, dobře připravená i naladěná. Ostatně jako vždy.
Hned po škole jsme od roku 1984 pracovala v nakladatelství Odeon, v Klubu čtenářů.
Přitom jsem začala studovat žurnalistiku. Začala jsem ještě před revolucí v roce 1986 a dokončila jsem ji sice na stejné škole, ale ta už se po roce 1989 jmenovala Fakulta sociálních věd. Když jsem ji dálkově jsem dostudovala, bylo už po revoluci, a tak mi v Odeonu nabídli, jestli bych nechtěla dělat v propagačním oddělení. Což jsem samozřejmě musela v té době zkusit. Ale nakladatelství Odeon v porevoluční době šlo už trochu do háje, spousta dobrých lidí odešlo, odneslo si sebou třeba i dobré knížky, takhle to tehdy fungovalo.
To už jsem i já brzy viděla, že tam nechci zůstat a taky, to už jsme chodila s Ondrou (tehdy přítel, dnes manžel, který spolu s Evou Knihkupectví & Antikvariát Spálená 53 řídí, pozn. redakce), jsme jednou spolu někde seděli a Ondra mi navrhnul „Co kdyby sis založila vlastní nakladatelství?” Já jsem vůbec nevěděla, do čeho půjdu, ale nakonec jsem to udělala..
Jak se jmenovalo, respektive tedy jmenuje?
Aurora.
Ale aktuálně, pokud vím, už nic nevydáváte?
Ne, teď už ne. Bylo toho hodně a teď už se soustředíme hlavně na naše Knihkupectví & Antikvariát.
Kolik jste v Auroře vydali knih, pamatuji si dobře, že dvě stě?
Asi víc než dvě stě. Velká část byla beletrie, vydávali jsme zahraniční překladovou beletrii, dělali jsme i „malé literatury”, třeba holandskou, severské země, portugalskou. Ale taky jsme tady jako první vydali Dopisy Franze Kafky jeho sestře Ottle. Pak jsme měli hodně knížky populárně naučné, zaměřené na fyziku…bavil nás Hawking, a tak jsme se přes něj a našeho erudovaného redaktora dostali k mnohem větší šíři knih z této oblasti.
Ty, říkáš my, ale jak se tedy k literatuře a potažmo i k tobě dostal Ondra?
Tak to ti musí říct Ondra sám (smích…). Myslím, že Ondra chtěl vždycky dělat knížky. Ale abych nemluvila za něj.
Ondra sedí v kuchyni celou dobu s námi, ale do rozhovoru se snaží nezasahovat, maximálně občas doplňuje fakta a doufám, že rozhovor s ním brzy uděláme také.
A tys měla ráda knížky od malička?
To ano, knížky byl takový můj únik od všeho. Kromě toho, že jsme chtěla být spisovatelka.
A to už nechceš, psát už nezkoušíš?
Zkouším, ale nevydávám.
Ještě pořád píšeš do šuplíku, třicet let po revoluci?
Mám nějakou ideu, že si vydám knížku svých povídek, ale nevím, jestli to někdy dotáhnu do konce.
Takže knihy jsou pro tebe odjakživa něco. Něco důležitého. Jak vnímáš tu pro knihy novou dobu s e-knihami?
Já vlastně e - knihy nečtu, miluju, když si můžu vzít knížku do ruky. Jsem šťastná, že to po nás převzal i syn a kdykoliv má svátek, narozeniny, nebo cokoliv, tak si přeje knížky. To co má on, to mám já taky, tu potřebu uchopit knihu, přivonět si k ní, prostě tu knížku mít a poznat ji fyzicky. A ne si jen přečíst e - knihu. Říkalo se, že to vytlačí klasické knihy a já si to nemyslím.
Tak a teď se vrátíme o pár let dozadu.
Když jsi s podporou Ondry začala, tak jste měli vydavatelství, knihkupectví i antikvariát v Opletalově ulici. Kdy jste se přestěhovali sem, do Spálené 53? Navazovali jste na něco, co tady bylo?
My jsme se na tohle skvělé místo, kterým Spálená 53 je, přestěhovali v roce 2010. Tady bývalo knihkupectví Mladá fronta, myslím tak do roku 2006, nebo 2007…shodou okolností tam jsem taky chodívala nabídnout knížky našeho nakladatelství. Potom ty prostory byly dlouho zavřené. A my jsme zrovna hledali nové prostory, protože jsme končili v Opletalce. Ondra zjistil na stránkách Prahy 1, že je ve Spálené větší prostor k pronájmu. Tehdy výběrové řízení probíhalo obálkovou metodou, tak jsme to zkusili. Moc jsme ale nedoufali, že uspějeme. Nakonec jsme byli, myslím, jenom dva zájemci, protože oni měli podmínku, že tam nebude restaurace. A my jsem to k našemu překvapení vyhráli. Poté jsme to začali rekonstruovat, protože tam nejspíš během posledních čtyřiceti let nikdo neprováděl žádné pořádné úpravy a nakonec někdy v říjnu 2010 jsme otevřeli. A byla to šťastná chvíle.
Letos to tedy bude jedenáct let. Slavíte to? Podle mě je co. Myslím, že to není jen můj dojem, že jste se postupně stali vyhlášeným a velmi úspěšným knihkupectvím a antikvariátem?
Já myslím, že jo. Nevím, jestli knihkupectvím, protože tam je velká konkurence a my máme prostory, které sice nejsou malé, ale nemůžeme prostorově konkurovat např. Neoluxoru na Václaváku. Ale na druhou stranu lidi k nám chodí rádi, protože tohle místo je atmosférou i těmi původními parketami a patrem, i tím vybavením dřevěným nábytkem, jiné. Asi je tu cítit i to, že my knihy bereme jako cenné věci, ne jako produkty. A co se týče antikvariátu, tak netvrdím to jistě, ale myslím si, že budeme asi v Praze největší.
Máš knížky i doma, nebo je po letech máš už jenom v práci?
Doma, jasně, že mám knížky i doma. Ondra je sběratel některých edicí, to on ti příště k tomu řekne víc, ale já jdu spíš po beletrii, čtu, hrozně moc čtu. Bylo snad jedno období, kdy jsme nečetla, to jsme bydleli v malém bytě a byla jsme unavená…Ale po nějaké době mi došlo, jak strašně mi to chybí a tak čtu a čtu vlastně pořád.
A co čteš nejvíc, co tě baví?
Mám kupříkladu ráda českou současnou beletrii, hodně ženské autorky jako třeba Alenu Mornštajnovou, nebo Petru Soukupovou, ta píše taky výborně. Z českých mužských autorů například Jiřího Hájíčka, i když od něj ne úplně všechno.
Ale čtu samozřejmě hodně i beletrii zahraniční.
Čtu pořád a knihy jsou můj život.
Moc děkujeme za příjemný rozhovor a všem doporučujeme Spálenou 53 navštívit.
Knihkupectví & Antikvariát Spálená 53. Místo plné knih a příběhů. A zajímavých lidí.