53: Další rozhovor z cyklu o lidech kolem literatury, čtenářích i samotných návštěvnících Knihkupectví & Antikvariátu Spálená 53 je tu.
Abbé Libansky je český fotograf, výtvarný umělec a signatář Charty 77. Abbé je zajímavý a erudovaný člověk, milovník umění a knih, prostě významná kulturní osobnost jak kdysi v undergroundu, tak i v současnosti. Rozhovor jsme úmyslně přepsali v obecné češtině, tedy tak jak mluví.
Ahoj Abbé, nedávno jsme se potkali právě u nás v Antikvariátu ve Spálené 53. Jak často sem chodíš a co si kupuješ?
Potkat mě ve Spálený není - když jsem v Praze - žádnej zázrak. Půl života trávím po antikvariátech a v Praze jich moc nezbylo. Nic konkrétního už dávno nehledám, ale při tý obrovský nabídce tam skoro vždycky stejně něco objevím.
Chodil jsi jako kluk do antikvariátů?
Kdy jsem začal chodit do antikvariátů, si teda vůbec nepamatuju. Pamatuju si čtvrteční fronty na nový knihy v knihkupectví na Kulaťáku. A mojí úplně první frontu na něco ke čtení - když vyletěl Gagarin do vesmíru, stál jsem taky na tom Kulaťáku snad hodiny v nekonečný frontě na zvláštní vydání Rudýho práva.
Ale antikvariát přišel určitě dost brzo. A zlatá doba přišla, když jsem dělal nočního hlídače v UPM a jezdil obden do Libčic. To jsem vždycky čekal v antikvarátě v Dlážděný na vlak. A na ten vlak jsem si občas musel půjčit. Většinou od Jiřího Koláře - nikdo jinej neměl peníze. Chtěl jsem mu je v Paříži vrátit, ale nebyl doma. A pak už to nešlo.
Mohl bys našim čtenářům trochu přiblížit tvoje životní osudy?
V rámci akce Asanace jsem s rodinou byl nucen víceméně nedobrovolně opustit ČSSR. Skončili jsme celkem nedaleko, ve Vídni. Když jsem se naučil trochu německy, hned jsem samozřejmě ozkoušel tamní antikvariáty. A tam jsem narazil na něco, co jsem neznal: antikváře, kteří vlastně nechtěli nic prodat. Trpěli s každou knihou, která měla jejich antikvariát opustit. Teď už to chápu.
Uživí tě kultura?
Otevřel jsem před několika lety ve Slavonicích galerii MASNA, kterou se snažím financovat prodejem knih a všelijaký veteše, co mám na půdě. Pouštím s těžkým srdcem část mojí rozsáhlý knihovny, která jednou - až mě klepne pepka - skončí ve sběrným dvoře. A už jsem začal ty vídeňský antikváře chápat - taky bych byl vlastně radši, kdyby si nikdo žádný knihy neodnášel.
Ale galerii to tak nějak utáhne - teď tu mám Kurta Gebauera k osmdesátinám, předtím tu byl třeba Jiří David, Michael Rittstein, Jiří Černický, Čestmír Suška nebo Krištof Kintera, na konci roku to bude Jiří Kovanda. Původně jsem si to sice otevřel, že si tu budu vystavovat moje vlastní věci, ale to je nuda. Ty se snažím vystavovat jinde.
Jaké jsou tvoje další aktivity?
A jak tak s těma knihama celej život žiju, tak si do toho otvírám v rámci barokního festivalu Theatrum Kuks už 19 let dávno neexistující knihovnu hraběte Šporka. Je to pokaždé jiná land-artová instalace a při té příští v roce 2022 tam zase jednou budou k rozebrání tisíce knih.
Jáká literatura a autoři se líbí tobě?
Z toho, co já čtu a mám rád mi pořád ještě zůstává ta parta všelijakejch Jihoameričanů, kterou jsem objevil v sedmdesátých letech a vozil si tenkrát hlavně z Polska, kde toho vycházelo mnohem víc, než u nás - Fuentese, Cortázara, Marquese.
Kterou jednu knihu bys chtěl a nemáš ji?
Asi jediná kniha, kterou bych fakt chtěl, je Váchalova „Šumava“. Myslím samozřejmě originál.
Moc děkujeme za rozhovor.
Knihkupectví & Antikvariát Spálená 53. Místo plné knih a zajímavých lidí.